@rodinkamatejku – Moje osobní výzva nad časem

Každý den na nás útočí rady, jak bychom měly my ženy o sebe pečovat, jak bychom měly jíst, cvičit, vychovávat děti či jak se chovat ke svému partnerovi a okolí. Co všechno bychom měly denně udělat, aby vše bylo ideální. Netuším, která z nás po každém příchodu domů očistí hadříkem obuv, která z nás denně cvičí, ale zároveň denně desinfikuje celou koupelnu i s kuchyní. Čistíme si zuby minimálně 3 minuty po každém jídle a nezapomínáme ani na mezizubní kartáček a nit. A tak dále mohu pokračovat. Kdo z nás to má stíhat a udělat si ale i čas na sebe. Jen tak si v klidu sednout a přemýšlet o ničem. Když k této celé rovnici přičtu děti – je to nereálný boj s časem, energií, chutí i náladou.

Ať už každá děláme denně cokoli, určitě plníme své povinnosti, ale někdy pro to všechno nemáme čas na sebe. Zajít si s kamarádkou na kávu, večer si udělat pleťovou masku a naložit se do vany, přečíst si oblíbený časopis či knihu nebo si zacvičit. Před svátky jsem měla trochu větší časový pres, což ale má většina z nás. Donutilo mě to ale zamyslet se. Jak je možné, že těch „pár“ úkonů co dělám, my trvá tak dlouho nebo jak vůbec můžu vyšetřit ještě trochu času, abych si oddechla, ale nepadla mrtvá do postele.

Jsem dost pragmatická a plánovací osoba se sklonem k puntičkářství. Takže po příchodu dítěte to pro mě bylo jako rána palicí do hlavy. Razím doma jakýsi řád a pravidelnost a to musím zaťukat, to se mi vyplácí. Ale i přes to, s dítětem si nelze nic naplánovat, musíme improvizovat. Rozhodla jsem se na to všechno vyzrát jednoduchou matematikou. Rozvrhnout si den na díly. Nikoli na časové úseky nebo zmatené pobíhání po bytě kdykoli, když vyšetřím trochu času, abych hledala co udělat. Hlavním cílem bylo něco zkusit a myslet přitom i na sebe. Vždy mi bylo připomínáno, že nejdříve je práce, potom koláče. Takže já si nejdu lehnout, dokud není uklizeno v kuchyni. Já si nejdu číst knihu, když není uvařeno. Nepustím si televizi, dokud je prostě nějaká práce a není hotovo. To je můj kámen úrazu.

Na prvním místě pro mě bude stále postarat se o dítě, věnovat se partnerovi, navařit a v rámci možností uklidit. Ale denně chci mít čas jen na sebe a to i přes to, že manžel odjede na 14 dní na služební cestu. Jak jsem se již zmiňovala, rozdělila jsem si průměrný běžný den do bodů, které pravidelně dělám. Když vstanu, dojdu si na záchod, hygiena (někdy před, někdy po „přezutí“ dítěte). Dále je to oběd a pravidelné ukládání dítěte k polednímu spánku. Odpolední procházka v mrazu, dešti či v krupobití. A večeře s večerním koupacím rituálem a ukládání ke spánku. Když dítě spí, čas je jen můj. Hlavně ten odpoledne. V klidu se naobědvám a pak mám stále čas. Ten jsem se rozhodla zužitkovat pohybem, který mi už nějaký čas chybí. Nějaké to shozené kilo k tomu bodne vždycky – co si budeme.

Když zabrousím a přímo odbočím k tomu cvičení. Nyní jsem defacto bez kondice, takže mi předem bylo jasné, že se mi do toho nebude chtít každý den. Vymyslela jsem si tedy motivaci a vyhledala pár informací o správném efektu. Nejvíce mne inspiroval rozhovor s fyzioterapeutkou Ivou Bílkovou ze záznamového vysílání Českého rozhlasu na youtube. Inspirovalo mě a zároveň motivovalo, že pokud se rozhodneme dělat něco pravidelně, musíme se odhodlat a vydržet to opakovat 6 týdnů. Po této době si náš mozek věc uloží jako samozřejmost a nebude nás nahlodávat „čertík s vidlema“ na rameni. Dále jsem se dozvěděla, že při pohybu prvních pět minut spalujeme pouze glukózu v krvi, dále pak glykogen a až po 20 minutách začne tělo spalovat uložené tuky. Tím z toho logicky vyplývá, že 20 minut pohybu denně je minimum. Postačí i rychlo chůze, alespoň 6km/h. Držím se tedy zatím každý den běhu, respektive běhu na mém „stroji“. A jsem zvědavá, jak to budu vnímat po oněch 6 týdnech. Už jen to zjištění mě dost motivuje.

Po cvičení samozřejmě přichází na řadu očista, a jelikož dítě stále spí, v klidu si umyju hlavu, dám si pleťovou masku či se jinak rozmazlím. Nebo se jen ošplouchnu a využiju času k nějakému složitějšímu úklidu, při kterém je lepší spící dítě.

Ohledně jídla – já nikdy s žádnou dietou nebudu kamarádka. Pokud to není zdravotně důležité, nějaká alergie, netolerance či zdravotní problém, chci si dopřát vše, na co mám chuť. Nechci se omezovat. Mám chuť na marinovaná žebra, proč ne? Pro mě platí jen základní pravidlo – nepřejídat se a pokud mám výdej, může být i příjem. Život mám jen jeden, tak proč si nedopřát.

Dále jsem si zavedla takzvané „To do listy“, kde si zaznamenávám vše, co je potřeba udělat a co bych ráda udělala. Od drobnějších věcí až po složitější. Abych například něco objednala, nakoupila, vyčistila, uklidila, protřídila a tak dále. Není nad úžasný pocit si danou položku odškrtnout jako „hotová“. To mi pomáhá ušetřit čas. Nechodím po bytě jako bludný Holanďan kdykoli, kdy vyšetřím trochu času a nehledám, co ještě udělat. Přijdu mrknout na seznam, prolítnu ho očima a podle možného času vyberu a konám.

Večer, když dítě znovu usne, tak se věnuji domácnosti. Například žehlení – k tomu si ale pustím nějaký zajímavý rozhovor či podcast, abych stále udržovala svůj mozek svěží a měla nějaký ten rozhled. Případně když je nádobí v myčce či umyté ve dřezu, polštářky na gauči jsou srovnané a květiny zalité, vezmu do ruky knihu. Nejlépe už v pyžamu s vyčištěnými zuby a hygienou, abych pak případně mohla jen zhasnout lampičku a jít spát.

Na tento „režim“ jsem najela od Nového roku. Dala jsem si takové předsevzetí, nebo svou osobní výzvu. A to, že jsem začala od prvního ledna se mi jen hodilo do krámu. Protože začít s něčím není nutné čekat na začátek roku, měsíce či týdne. Můžeme začít okamžitě. Chce to jen motivaci, odhodlání a mít nějaký reálný cíl. V neposlední řadě je důležitá i podpora. Teď už jen vydržet a užívat si života.

 

Více na:https://www.instagram.com/rodinkamatejku/

Klára

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.